Nabízíme ubytování v historickém secesním Hotelu Obecní Dům v centru města Semily. K dispozici Vám jsou jednolůžkové až čtyřlůžkové pokoje. Z pokojů je pěkný výhled na centrum města. Hotel disponuje výtahem a bezbariérovým přístupem, k dispozici je zdarma připojení WiFi.

Hotel Obecní Dům projektoval věhlasný pražský architekt dr. Jan Vejrych, autor projektu hotelu Paříž v Praze, radnice v Pardubicích a řady dalších významných staveb ve východních Čechách. Čtyřpodlažní stavba s věží, bohatým štukovým dekorem a mozaikou dovezenou z Benátek tvoří jednu z hlavních dominant města. Mozaiku provedla italská firma podle návrhu akademického malíře Jana Köhlera, tvůrce sgrafit a fresek, který se mozaikovými obrazy podílel i na výzdobě chrámu sv. Petra v Římě.
Dne 24. listopadu 1998 byl Okresní dům prohlášen ministerstvem kultury za kulturní památku.

Historie hotelu

Již dlouho vytváří spolu s kostelem a radnicí typické semilské panoráma. Pronikl do života několika generací jako vlídné prostředí pro chvíle radostí i smutku, setkání při příležitostech vojenských odvodů, svateb i pohřbů, příjemné posezení s přáteli. Noblesa hotelových prostor, kterou Obecnímu domu vnikl jeho architekt, z něj sice vyzařovala stále slaběji, ale v době kultu lidových jídelen s umakartovými stoly stále ještě inspirovala a povznášela. Proto jsme v devadesátých letech s bezmocným zoufalstvím pozorovali postupnou devastaci našeho starého hotelu, když mizela naděje na jeho záchranu.

Hotel Obecní Dům nevyrostl na „zelené louce“. Pozemek mu připravil strašlivý požár, který v noci z 31. července na 1. srpna 1904 vyrazil z pivovarských spilek, rozložených uprostřed dnešní Husovy ulice, a v krátkém čase strávil ještě dalších šest domů. Škoda nemusela být tak velká, kdyby firma F. Schmitt nezadržovala v noci vodu, tekoucí napůl vyschlou mlýnskou strouhou. Zlý živel však umožnil tolik potřebnou regulaci semilské „hlavní třídy“. Novým domům byla stanovena stavební čára a ulice začala získávat na kráse. Ještě téhož roku se zastupitelstvo rozhodlo vyřešit několik problémů jednou stavbou: městský pivovar potřeboval sklepy a lednice, městu chyběly kanceláře a také obchodní prostory by byly vítány. Další nápady se jen hrnuly, nemělo se zapomenout na místnosti na českou spořitelnu, dětskou opatrovnu, policejní stanici, studentskou noclehárnu, byty školních ředitelů, účetního spořitelny, policejního komisaře, strážníka a dalších důležitých osob.

K předložení návrhů byli vyzváni domácí zedničtí mistři – Josef Kosař a Josef Brodský. Celá stavba se měla pořídit do 100 000 korun, stavělo by se na úvěr splatný do padesáti let. Jak už ale bývá, postupně mezi méně soudnými radními rostla touha pro dům větší, reprezentativnější, s velkou restaurací a hostinskými pokoji. Město tehdy bylo v rozletu – budovalo kruhovou cihelnu, koupilo velkostatek s dvorem, pivovarem a zámkem, také průmyslu se dařilo, a přitom nemělo jediný hotel, který by mohl uspokojit jeho návštěvníky. Otce města asi neuchvátil žádný z návrhů, i zvolili v prosinci roku 1905 komisi, aby rozhodla. Jako odborníka do ní přizvali pražského architekta Jana Vejrycha.

Dvorní rada Vejrych měl v této době již vynikající renomé. Rodák z Dolní Branné (1856 – 1926) projektoval např. budovu dívčích škol a městské spořitelny v Jilemnici, spořitelny v Novém Bydžově, občanské záložny v Náchodě, radnici v Kladně a Kolíně, okresní domy v Chlumci nad Cidlinou a ve Slaném, muzeum v Chrudimi, přestavby zámků ve Zruči nad Sázavou, Stružné a Holovousých. Mezi hotely dones vyniká jeho Paříž na Starám Městě pražském. Ve složité době hledání nové tváře moderní architektury neváhal Vejrych stavení slohy citlivě kombinovat, a mezi převážně novorenesančními stavbami najdeme i realizace novogotické, stále inspirované nastupující secesí. Třebaže jej nejvíce lákaly dominantní objekty, často završené ještě typickou věží, dokázal i na malém prostoru a s nevelkými prostředky vytvořit pozoruhodná díla, jako např. Řezníčkovu vilu na Žantově v Hrubé Skále. Když v lednu 1906 poslal Jan Vejrych městu svůj „náčrtek“ – plány sklepů, I., II. a III. (podkrovního) patra, příčný řez a hlavní fasádu, nejspíš tím městkou radu zaskočil. Jako člen poroty nejspíš neměl právo prosazovat své vlastní řešení. Předběžný rozpočet však činil necelých 95 tisíc korun, což radní zaujalo. Ještě víc na ně však zapůsobil dotyk stavitelova mistrovství a lehkost jeho ruky: „Jelikož budova ta celému městu dominovati bude, snažil jsem se při její půdorysné nepravidelnosti tak seskupiti, aby byla malebnou a aspoň v masách symetrickou.“ Po třech měsících váhání ho městská rada požádala o zhotovení podrobného rozpočtu a „eventuálně detailních plánů, pokud by jich bylo potřeba“, protože se jim zdálo, že by se mohlo stavět už podle oněch náčrtků. Vejrych zakázku okamžitě přijal a dal se do práce. Jen málokterý z místních řemeslníků bude schopen vyhovět jeho perfekcionismu, takže musí měnit síly v projekční kanceláři a stýská si na „nynější nasáklost personálu kancelářského socialismem, nelásku k svému povolání, nedbalost a nespolehlivost jeho a nechuť k práci“, takže pak nemohl dodržet slíbený termín. V srpnu 1906 zasílá městu generální stavební plány – a další dva roky budou přicházet další a další, spolu s dílčími rozpočty pro jednotlivé profese: obložení soklů, schodiště, detaily schodů, zábradlí, patek pilířů, řezy výčepem a kuchyní, plány oken a dveří v mnoha variantách, praporce na věži, pilířů, řezy výčepem a kuchyní, vikýřů, čuček na štítech, balkonů na štítě, střílen v bočních štítech, chrličů a říms, atd.

Vejrych trval na tom, že dlažba a schody musí být ze světelské žuly a schody do sklepa z hořického pískovce. Velmi mu záleželo na střeše hotelu – jen železnobrodská břidlice měla správný šedavě zelený odstín: „Po břidlách anglických černých i červených, kterých pro tuto jejich nehezkou barvu použíti nelze, jest břidla železnobrodská vybrané jakosti nejlepší a daleko lepší břidlice durynské“. Pod jednoduchá okna na chodbě byly navrženy mramorové plotny kvůli srážené vlhkosti. Podlahy jen z dubových parket první jakosti, do předpokojů druhé. Veškerá okna měla být z borových fošen, na dva čepy sdělaná. Okapnice ba rámu i křídlech nesměly být nasazované, ale z jednoho kusu s rámem neb křídlem. Dvojitá okna měla být špaletová (kastlíková), s truhlíkem pro plátěnou roletu.

Nejvíce si dal Vejrych záležet na fasádě, zdobené secesním dekorem. V květnu roku 1908 dodal akademický malíř Jano Köhler z Nenkovic u Kyjova návrh na skleněnou mozaiku s městským znakem do hlavního štítu, v pravém benátském skle ji provedla pražské firma Giovanni Petrucco. Veškeré štukatérské práce musely být dělány podle menších sádrových modelů, architektem schválených.

Po zkušenostech ze stavby už nás nemůže překvapit, když nejen restauraci a úřadovny městské spořitelny v přízemí, ale i hostinské pokoje chtěl Vejrych provést do všech detailů po svém. V červenci 1908 zasílá plány nábytku. Pro pokoje jednodušší mohly být některé části z měkkého dřeva, v pokojích lépe zařízených muselo být vše dubové. Místním malířům moc nedůvěřoval a žádal, aby aspoň restauraci, spořitelnu, vestibul, schodiště a tři lepší pokoje dostal osvědčený Josef Zahrádka na Královských Vinohradech, architekt pak na místě schválí vzorky. Přání nebylo vyslyšeno, město zadalo práci místním malířům, lepší prostory Janu Falkovi a ostatní Františku Ottmarovi. Zato osvětlovací tělesa dodala pražská firma Suda a Kotěšovec ve Štěpánské ulici, lustry byly vesměs z bronzu. Jen v přízemí bylo zavedeno ústřední topení, do hostinných pokojů si město přálo levnější kamna: Vejrych trval na kachlových a pečlivě vybíral nejvhodnější barvu i vzor, a notně potrápil jejich dodavatele, firmu Josef J. Suchánek ve Vamberku. Ve druhé polovině roku 1908 zasílal Vejrych plány zrcadel, laviček, stolů, stojanu na tága, kulečníku, kredence. Představme si: ve velké restauraci z dubu modře napuštěného, Thonetovy židle v téže barvě, také dveře a okna; čalounění na lavicích a opěradla hovězí (imitace krokodýla), kování a lustry ve zlaté mosazi, sklo opálové, záclony v oknech barvy krémové, sukno na kulečníku olivové. V malé restauraci byl nábytek, dveře, okna i židle ze světlého dubu. Pokoje navrhl architekt v pěti různých variantách a vždy byla pečlivě sladěna barva kamen, nábytku, potahů, záclon, stěn a nátěrů dveří. Skříně, stoly a židle byly dubové, noční stolky a umývadla s mramorovou deskou.

Teprve v průběhu stavby se objednavatel rozhodl pro elektrické osvětlení. Bylo to zpočátku poměrně komplikované, protože obrovský akumulátor byl přes dynamo (115 V, 58 A) napájen benzínovým motorem o 12 koňských silách. Motor byl umístěn v blízkém pivovaru, kde poháněl řadu zařízení. Během první války skončil akumulátor ve sběrně barevných kovů, protože již nebyl zapotřebí.

Jak už to bývá, ne všichni Semiláci sdíleli nadšení městské reprezentace, která přece jen měla hodně velké oči. V září 1906 sepsalo 18 občanů petici proti stavbě Obecního domu. Tvrdili v ní, že pivovar je starý a bude potřeba brzy postavit moderní na jiném místě, lednice na Spilkách pak bude zbytečná, dům nad ní postavený bude ničen vlhkostí. Projektovaný a jistě drahý reprezentační dům nebude mít trvalou budoucnost: dům nemá dvůr pro nájezd vozů a časem bude stejně nutno postavit s velkým sálem pro divadla, tanec, koncerty a schůze – doporučují k tomu obecní pozemky před vchodem do zámku. Mezi podepsanými byli architekt Karel Andrejsek, Jan Chaloupecký, Josef Hamáček, notář Pavlíček, Gustav Schorsch. Město si tehdy prosadilo svou, stáje pro hotel budou dál, na radničním dvoře, zahradu před zámkem chce využít pro budoucí školu. Dnes již víme, že stěžovatelé měli pravdu, i když na kulturní dům si Semily ještě 80 let museli počkat, pivovar se stěhovat nemusel, protože skončil provoz. Především však rostly náklady na stavbu. Nebylo v silách firmy Kosař a Brodský, aby se vešla do slíbených nákladů 76 226 K, ještě s pětiprocentní slevou. Na to, aby se stavělo kvalitně a přitom levně, se snažil dbát i dozorem pověřený stavitel Karel Andrejsek. Konečná cena hotelu byla 259 792 K. Byl dražší než v téže době stavěný děkanský kostel, který včetně úpravy okolí stál 254 494 K.

Již roku 1910 dlužilo město více než jeden milion korun, městské spořitelně hrozil krach. Semily musely začít šetřit a nadbytečného majetku se začít zbavovat. Dnem 1. dubna 1914 přešel Obecní dům za 170 000 korun do vlastnictví okresního výboru, tj. voleného orgánu, který dohlížel na hospodaření obcí a hospodařil o okresním majetkem, zvláště pak budoval a opravoval okresní silnice. Tak se stal z Obecního domu nadlouho Okresní dům.

Hotel měl tehdy pronajat Alois Kvapil, rodák z Rovenska pod Troskami, který bydlel s rodinou v podkroví, kde se též nacházela studentská noclehárna. První patro sloužilo za byty úředníků, kanceláře a zasedací síň okresního výboru, teprve ve druhém patře byly pokoje pro hosty. V přízemí byla v nájmu městská spořitelna, od roku 1919 okresní hospodářská záložna. Pachtýř hotelu musel podle smlouvy osobně provozovat hostinskou živnost a „jeho povinností bude, aby jenom dobré, zdravé a chutné pokrmy a nápoje prodával, v každém ohledu čistoty, pořádku, správnosti a mravnosti dbalým byl“. Rozhodně nesměl provozovat nebo trpět prostituci, nalévat lidem opilým a výtržníkům, musel ze svého hradit všechny opravy nábytku a maleb. Měl čepovat jen dobré, vyleželé pivo podle vlastního výběru a také pivo plzeňské z Měšťanského pivovaru. Studentům, kteří se vykázali legitimací Klubu českých turistů nebo Zahraničního klubu turistického, musel poskytnout chutnou stravu za sníženou cenu (snídaně za pouhým 20 haléřů a oběd za 60 haléřů). Nájmu měl platit 4 000 K, což za války nebylo reálné, a dosáhl proto úlevy.

Ani po válce se však situace nijak nezlepšila. Alois Kvapil a jeho syn Miloš si pronajali ještě Nádražní restauraci v Bakově nad Jizerou, proto jmenovali v Okresním domě svým zástupcem Aloisova bratra Jaroslava (* 1870). hotel se stále více propadal do dluhů, vždyť za léta 1914 – 1927 činily příjmy 146 939 Kč, výdaje 269 730 Kč. Okresní výbor se jej proto snažil zbavit. Za 700 000 korun získal hotel Jaroslavův syn Miloš (* 1901) s chotí Vlastou, protože „dává vysokou záruku dobré prosperity hotelu a rozšíření podniku“ a hlavně by se musely zaplatit investice, které v posledních letech do hotelu vložil. Novému majiteli nastává dvacet let dřiny, šestnáct hodin denně. Podaří se mu uhradit všechny dluhy. Bohužel.

Přišel totiž únor 1948. Hostince nejsou první na řadě, ale Okresní dům je pořád ještě krásným hotelem. Stačí dopis do Rudého práva od nespokojeného hosta, kterému v době lístkového hospodářství odmítli dát masitou večeři bez lístků, a na hotel dosazuje MNV Semily národní správu, protože je v něm prý „ohrožen plynulý chod hospodářského života“. Rudé právo napsalo o skrývané nenávisti jak z řad personálu, tak z domácích hostí k členům KSČ, a to je přeci dostatečný důvod. Určený národní správce Josef Groh odchází za sedm měsíců s ostudou a dluhy, hotel se vrací Kvapilovi, a ten se s ním „dobrovolně“ začleňuje do Sdruženého komunálního podniku města Semil. Po převodu do Restaurací a jídelen již není potřebný, má sice byt v hotelu, ale pracuje jako pomocný dělník v kovozávodech s průměrnou mzdou 600 – 1000 Kčs. Poslední ranou je vládní nařízení č. 15/1959, „o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru“, podle kterého 12. prosince 1960 ONV Semily rozhodl, že hotel přechází do vlastnictví čs. státu a do správy RaJ v Turnově. Nato byl pan Kvapil s rodinou vystěhován do nouzového bytu, bez jakéhokoliv příslušenství, určeného k demolici. Přes srdeční chorobu musel stále pracovat, protože s důchodem 596 Kčs nebylo možné vyjít.

Listopadu 1989 se manželé Kvapilovi nedožili. O restituci majetku požádal jejich syn Miloš (* 1937), náš špičkový pilot. Proto když mu byl na jaře 1991 ve značně zpustlém stavu vydán, prodal jej po dvou letech firmě ŠIMI, s.r.o., ta jej za 21 milionů korun zastavila bance BOHEMIA a vzápětí převedla jakémusi Simonu Stergiou. Pátrání po něm bylo marné, rozhodnutím soudu se však staly Semily vlastníkem za svou pohledávku 230 000 Kč, vloženou do zajištění jeho stavu. 5. února 1998 schválilo zastupitelstvo koupi za 810 000 Kč.

Hotel si město nenechalo, usilovalo nalézt kvalitního kupce. Na sklonku listopadu 1998 se podařil zápis do seznamu nemovitostí kulturních památek a následujícího roku se ho ujala firma TOPEX 99, spol. s r. o. , jejíž jednatelkou je Jana Jirásková. Popraskané potrubí, roztrhané radiátory, plíseň v kuchyni, stopy po požáru. Neskutečný nepořádek, odpadky, vždyť tu několik let bydleli bezdomovci a pronikali zloději. Manželé Jiráskovi si opatřují původní dokumentaci, kroky konzultují s památkáři. Postupně,jak jim to finanční poměry dovolily, investovali do oprav – kuchyně, sálu, toalet, pak pokoj za pokojem, patro za patrem. 18. prosince 2000 vítá Hotel Obecní Dům první návštěvníky. Opravují se střechy, restauruje nesmírně náročná fasáda. V červenci roku 2004, když zmizelo lešení, jakoby z ohyzdné kukly vylétl krásný
motýl. Uvnitř na vás čeká vlídný personál, připravený splnit každé vaše přání. Dnes nabízí 40 lůžek v 19 komfortně vybavených pokojích.

Hotel Obecní Dům se těší na Vaši návštěvu.